Uživatel
Kategorie blogu

Co (ne)řekl Keynes… (letní úvaha)

S lehkou hlavou|31.07.2017
Léto je časem, kdy nám ve chvílích volna plynou myšlenky hlavou jen tak. Vzdáleni rutině všedního dne někdy přijdeme na něco, na co bychom v hektice všedního dne nepomysleli.

Zamýšlím se nad astronomickými dluhy, které náš vyspělý průmyslový svět vytvořil i bez války (myšleno globální), kteréžto jsou většinou v lidských dějinách hlavním původcem katastrofálního státního zadlužení.

Léto je časem, kdy nám ve chvílích volna plynou myšlenky hlavou jen tak. Vzdáleni rutině všedního dne někdy přijdeme na něco, na co bychom v hektice všedního dne nepomysleli.

Zamýšlím se nad astronomickými dluhy, které náš vyspělý průmyslový svět vytvořil i bez války (myšleno globální), kteréžto jsou většinou v lidských dějinách hlavním původcem katastrofálního státního zadlužení. Současný dluh byl vytvořen takříkajíc spontánně - politikou sociálního státu. Státní bankroty, které vidíme kolem sebe (míněny jsou i ty skryté a financované s nasazením tiskárny peněz), jsou způsobeny jednoduše řečeno rozhazovačným a korupčním hospodařením státu, v němž politikové rozdávají peníze, které jim nepatří, aby si koupili přízeň voličů.

Základem finanční politiky celého průmyslově vyspělého světa jsou teoretická východiska zejména dvou duchovních otců – britského ekonoma Johna Maynarda Keynese a amerického Miltona Friedmana a jejich následovníků. Jak Brit, tak Američan, oba se shodli v jednom, a to naprosto, že zlato je barbarský relikt minulosti a že „moderní“ finanční systém je třeba postavit na možnosti vyrábět si peníze bez nutnosti krytí hodnotnými aktivy. Dále se shodli na tom, i když každý trochu jinak, že stát by měl aktivně zasahovat do ekonomiky a trhu.

Keynes tvrdil, že stát by se měl v době krize zadlužit a těmito penězi na dluh investovat v ekonomice, aby jí pomohl na nohy. Naopak poté, až dojde k oživení ekonomiky, by se stát měl zase dluhy splatit.
Duchovní posvěcení k nekonečnému stupňování zadlužení až ke státním bankrotům v jeho teorii nenajdeme a proto jeho teorii jistě nelze označit jako přímého viníka současného selhání politiky předlužených států a to i proto, že krátce po válce zemřel a neměl již možnost jiným interpretacím zabránit (na rozdíl od Friedmana, který žil až do roku 2006). Mohla by mu být nejvýše vytknuta jen politická naivita, kdyby skutečně uvěřil v absurdní předpoklad, že jedna vláda splatí dluhy vytvořené vládou předchozí. Vzhledem k tomu, že Keynes byl aktivní a úspěšný i v politickém dění, znal jistě okolnosti a mechanismy politické moci, a proto je těžké v jeho naivitu uvěřit.

Faktem je, že začátkem posledního dějství neo-keynesiánského tažení na cestě k neomezenému státnímu zadlužování se stala událost z roku 1971, která vešla do dějin jako „zrušení zlatého standardu“, tedy zrušení povinnosti držet zlaté rezervy pro výměnu papírových peněz za zlato v pevně stanoveném kurzu, jak ukládaly Američanům brettonwoodské dohody po druhé světové válce. Tím byla zeširoka vydlážděna cesta k dluhovým orgiím státu, které prudce akcelerují zejména v posledních dvou desetiletích. Peníze byly de facto zbaveny jakékoliv hodnotové kotvy. Dnes nejsou ničím jiným než pouhým politickým slibem.

Četné opakující se finanční krize a státní bankroty jsou neoddiskutovatelnými důsledky politiky rostoucích dluhů a důkazem, že v praxi používaná neo-keynesiánská doktrína zjevně selhává. Vždyť i prostý selský rozum se úporně brání zvrhlé logice, že trvalé prosperity společnosti lze docílit donekonečna rostoucím dluhem. Toto dokládá i grafika níže.

Grafika: Vztah mezi ekonomickým růstem (modré sloupce a levá škála) a státním zadlužením (červené sloupce a pravá škála) od roku 1947-2017 v USA.

Z grafiky je na první pohled patrné, že stále hlubší zadlužení (červené sloupce) doprovázené snižováním úroků (černá křivka) vedou ke stále nižšímu ekonomickému růstu (modré sloupce). Stručně řečeno, čím vyšší dluh, tím nižší úroky a nižší ekonomický růst.
Zdroj: realinvestmentadvice.com

 

Závěr zamyšlení:
Zatímco ještě v 60. letech v USA, Evropě i Japonsku bylo možné z platu řemeslníka pokrýt rodinný rozpočet čtyřčlenné rodiny a současně financovat stavbu rodinného domku, stačí dnes na totéž sotva platy dva.
Mocní politikové tohoto světa zjevně nejsou připraveni sejít z této mylně nastavené cesty, na jejímž konci stojí žalostný úbytek kupní síly našich úspor. Politika dluhů je nepřátelská ke kupní síle měny a úspor. Tato politika trestá zodpovědné hospodáře a privileguje dlužníky. (K tomu koneckonců i bývalý guvernér americké centrální banky A. Greenspan napsal ve své stati „Zlato a finanční svoboda“, že „…státní zadlužování je prostředek ke skrytému zcizování majetku občanů….“)

Nezbývá tedy nic jiného než zodpovědně uchopit iniciativu ve věci zajištění svých úspor pro budoucnost do vlastních rukou. Rozhodně nedoporučuji spoléhat na politické sliby žádné vlády. „Napříč politickým spektrem“ totiž jednotně prohlubují státní dluh.
Kus zlata v majetkovém portfoliu rodiny může být onou spolehlivou hrází proti neo-keynesiánskému tažení.