Říjen je obávaný měsíc…

Maloney vysvětluje, že kupní síla měny představuje společenskou dohodu, která stojí a padá s důvěrou občanů ve stabilitu papírové měny. Tím, že jdeme do práce, vyměňujeme svůj životní čas za peníze, neboť věříme, že za ně dostaneme zboží a služby- tedy opravdové společenské bohatství.

Moderní ekonomičtí a sociální inženýři ve službách centrálních bank však věří, že mohou bohatství vytisknout, aniž by předtím byla vynaložena jakákoliv produktivní práce. Tento podvod na všech těch, kterým je privilegium tisku peněz odepřeno, vede k vykradení kupní síly dlouhodobých úspor občanů.
Touto politikou nejenže se nestartuje žádný ekonomický růst, ale navíc se vytvářejí velmi nezdravé spekulativní bubliny. Jejich „splasknutí“ pak ohrožuje samotnou existenci finančního systému.

Podle Maloneyho máme aktuálně co do činění nejen s bublinou na akciových trzích, nýbrž také na trzích dluhopisů, kde z principu k žádným bublinám a následným krachům docházet nesmí.

První signály přicházejícího krachu vidí v padajících cenách luxusních nemovitostí. „Krize roku 2008 je ve srovnání s přicházející krizí jen malým výmolem na cestě. V následujících letech zažijeme největší krach v dějinách“, tvrdí Maloney.

Je lhostejné, zda výše prezentovanému názoru uvěříme nebo ho „odbavíme“ jako malování čerta na zeď. Koneckonců proti tomuto názoru nalezneme tisíce jiných a pozitivních. Co však neškodí vzít v potaz, je historická zkušenost, že většina se většinou mýlí. Koperník, jak známo byl sám proti celému akademickému světu a establishmentu a přesto měl pravdu on. Nezapomeňme, že v podstatě všichni experti finančního průmyslu jsou z podstaty naladěni optimisticky. Je to logické, vždyť z rostoucích cen aktiv plynou i rostoucí poplatky a příjmy. Proto jsou jejích analýzy většinou spíše přáním, které je otcem myšlenky, či hledáním důvodů a argumentů, proč mají daná aktiva růst v ceně. Varovné hlasy a signály jsou raději zatlačeny do pozadí.

Jeden humorný bonmot říká: „To poslední, co uslyšíte těsně předtím, než se zeměkoule rozpadne na prach, je zvolání experta, že něco takové je vyloučeno.“

Považme rovněž: Až kam dospěla absurdní politika vedoucí k záporným úrokům. A jako by ještě ani toto nestačilo, začínají se seriózně diskutovat možnosti, které by bylo možné ještě před pár lety označit za „kocourkovské“. Míněn je „velmi zajímavý nápad“, jak byl označen šéfem ECB Mariem Draghim tzv. „helikoptérové peníze“. Tedy finanční dary centrálních bank přímo občanům, kteří je mají utratit v zájmu „nastartování ekonomiky.“ Bylo by to legrační, kdyby to nebyla pravda. Pánové z Deutsche Bank George Saravelos, Daniel Brehon a Robin Winkler jsou toho názoru: „Helikoptérové peníze by mohly být, pokud budou správně užity, účinnější než současná politika kvantitativního uvolňování.“

No, při poslechu těchto záměrů zůstaneme ještě intenzívněji na straně kupců fyzického zlata. To totiž ochránilo svého majitele proti všem šarlatánům v lidské finanční historii.
Kdo má zlato, má vždy peníze.
 





Zpět na seznam